Milé děti, dnes si povíme pohádku… Anebo vlastně ne, je to jen krutá realita dneška, o tom, jak své vlastní chyby svalujeme na druhé a hledíme druhým do talířů, místo abychom hleděli pořádně do toho svého.
Tématem poslední doby, minimálně mezi rodiči, učiteli a žáky, je určitě distanční výuka. Jedni si stěžují, že musí zůstávat doma s dětmi, protože si učitelé údajně neplní své povinnosti, tak jak by měli. Jejich děti tvrdí, jak jim chybí osobní kontakt… S učitelem samozřejmě. Přeci vůbec nejde o spolužáky a s tím související socializaci, protože se všichni vzorně připravují na každou hodinu výuky. A učitelé jsou přece ti zlí, kteří jsou od toho placení, aby nám všem dělali otroky a dětem, klidně i na středních školách, téměř utírali zadnice u počítačů. „Dostáváte prachy tak makejte, holoto jedna nevděčná!“ A ještě teď dostanete přidáno. To přece není fér…
A co když je to všechno jinak? Co když je to fér? Co když je vzdělání to, co potřebujeme nejvíc? Co když mají být učitelé placeni lépe než fotbalisté? A co když se to netýká jen učitelů, ale mnoha dalších profesí?
Už slyším z dálky pořvávat rozlícený dav, jak křičí „Á komunista se ozval?“. Ne, neozval se komunista. Ozval se člověk, který si je vědom toho, že je po fotbale větší poptávka než po vzdělání. Že jsou lidé ochotní utratit více peněz za fotbal než za vzdělání svých ratolestí, protože vzdělání má být přece zdarma. Tak jednak je to ta největší lež, která existuje, že je vzdělání zdarma (a týká se to mnohem více oborů, třeba takového zdravotnictví, hasičů atd.). A za druhé jsem člověk, který si je vědom toho, jaká je realita. Podporuji kapitalismus, myslím si, že je to špatná forma zřízení, ale žádnou lepší ještě nikdo nevymyslel. Za třetí se pozastavuji nad tím, že téměř nikomu nepřijde divné, že vzdělání má pro mnoho lidí menší hodnotu než fotbal. Proč se divím tomuhle uvažování? Co má větší přínos pro společnost? Kdo vymýšlí nové materiály pro fotbalové míče? Vědci? A jak se těmi vědci stali? Spadli z nebe? Kdo Vám udělal stůl, na kterém máte položený počítač, na němž zrovna čtete tenhle pitomý článek? Taky spadl ten člověk a jeho vědomosti z nebe? Nebo ten počítač, mobil, notebook, netbook, atd., který na tom stole máte? Taky nic? Stále Vám to nedochází?
Čtete dále? Tak se pojďme podívat co vlastně po učitelích chceme. Rádi bychom, aby učili naše děti, aby je vychovávali v pořádné lidi, kteří budou co nejlépe vydělávat. Fajn to jsou dobré požadavky, ale kde tráví děti svůj čas? Kde trávili prvních 6 let svého života? Kde tráví i teď většinu svého času? A jak s těmi učiteli spolupracujeme my sami? Jo, a kde tráví svůj čas teď v době koronaviru? Ve škole?
K čemu je on-line výuka, která není povinná, a kde si Vás může dítě nahrávat, jak se mu zlíbí a vy o tom ani nevíte? V pořádku ať si nahrává, ale co když to zneužije? A kdo ho tak vychoval? Kde je problém, když se ze 30 dětí ve třídě přihlásí k on-line výuce 2, protože není povinná? V učiteli matematiky, dějepisu, chemie a podobně, protože nezaujal? Když mají děti možnost nenamáhat mozek a věnovat se brouzdání na sociálních sítích, kde si čtou připitomělé komentáře pologramotných pitomců s lámanou češtinou plnou hrubek, vyjadřujících se i ke kvantové fyzice způsobem, že tomu přece rozumí nejlíp? A jakou vytváříme atmosféru ve společnosti ohledem vyučovacích předmětů? Přece je matematika k ničemu, že jo? Zlomky? Trojčlenka? Jednoduché rovnice? Obvod či obsah kruhu? Ale no tak, kdy jste to naposledy v životě využili? Žijeme přece ve městech a všechno za nás někdo udělá. Opravdu to udělá někdo? Nebo to udělá konkrétní člověk, konkrétní tým lidí? Třeba v takovém týmu pracujete i vy sami. Někdo ho nazývá firmou jiný soukromou společností. A opravdu vy nebo Váš kolega nevyužívá nic z toho, k čemu bylo potřeba nakreslit, byť jen jednoduchý výkres a vypočíst kolik materiálu je potřeba na výrobu? Kolik to váží? Kolik kilometrů je třeba ujet, aby se to dostalo k zákazníkovi? A kdo stojí za tím, že to ti lidi umí? Jasně oni sami. Nikdo je to přece neučil. Lidé jsou individuality, to ano, ale uvědomte si, že i ty individuality potřebují nějak fungovat nebo jste sami, nikdo pro Vás nic nedělá, všechno si děláte sami a jste přeci chudáčci, protože Vám všichni ubližují?
A proč lidé nevidí všechno to, co se musí učitelé naučit, aby zvládali svou profesi? Všechno to, co musejí dělat? Programovat úlohy a testy, aby prověřili znalosti dětí, opravovat projekty, které děti dělají, připravovat pro ně prezentace a materiály k výuce, hledat je na internetu a udělat k nim nějaký manuál, aby je děti lépe chápaly.
Skoro všichni sedíme u facebooků, twitterů a jiných sociálních sítí, sledujeme, co se děje kolem, nebo se chlubíme, co se nám povedlo, vzpomínáme, místo toho abychom skutečně žili, učili se, pracovali, byť třeba s omezeními z domu. Neposkytuje distanční výuka naopak více času na učení? Více času na myšlení? A nezapomněli jsme v tom shonu vést naše děti k myšlení, samostatnosti a zodpovědnosti? Nestěžujeme si ve skutečnosti na výsledky vlastní práce, a ne na výsledky práce učitelů? Nestěžujeme si na vlastní selhání? Vlastní chyby? Nepramení spousta z toho, na co si stěžujeme, z našeho životního stylu? Nepramení třeba naše shnilost z toho, že se přejídáme cukry? Nepramení komplikace s COVID-19 z toho, že máme v těle málo vitaminu D, protože sedíme i v létě, když svítí sluníčko, doma na zadku? Nebo z toho, že jíme hodně sacharidů, ale málo tuků? Nebo ještě líp, velké množství sacharidů s přepálenými tuky či transnasycenými mastnými kyselinami? Z toho, že oslabujeme imunitní systém, co to jde? Protože vlastně ani nevíme co to imunitní systém je a co vyžaduje?
Víte, myslím si, že teď není čas na zbytečné řeči, teď je čas zatnout zuby a makat. Makat v klidu bez zbytečných stresů, že se Vám za zády objeví šéf, který Vás bude otravovat s pitomostmi, řvát na Vás, že jste neudělali ten nesmysl, který po Vás chtěl, a když jste to udělali, tak Vám ani nepoděkoval. Čas věnovat se více dětem, protože nemusíte jet do práce 30 minut tam a dalších 30 minut zpět. Čas vykašlat se na sociální sítě. Naopak je čas občas mrknout do pokoje, jak se připravují naše ratolesti. Když nezvládají, tak jim vysvětlit to, co nechápou. Když jsou nesamostatné, tak se zauvažovat nad tím, proč jsou nesamostatné. Malé sebevědomí? Proč? Protože jsi dostal minule pětku? Pětka není trest, to je odměna, protože jste právě zjistili, že něco neumíte. Teď, když jsou děti malé, ale i ty odrostlejší v pubertě, tak toho spoustu neumí a zároveň mají takový obrovský potenciál. Neberme známky jako trest. Berme je jako výzvu k tomu, toho umět v budoucnu tím víc, čím víc toho neumíme teď. Možná pak nebudeme odborníci na všechno a budeme si spíše uvědomovat hloubku jednotlivých oborů a budeme k nim mít větší úctu. Život přece nepřináší jen samé šťastné chvilky, ale je plný bolesti a odříkání, ze kterých si potom děláme legraci.
Myslíte, že když vychováme bandu rozmazlených lidí, kterým odstraníme veškeré překážky z cesty, místo abychom je naučili ty překážky překonávat, že nám bude líp?
